Kopné právo – pojem, jehož význam zapadl v propasti zapomnění. Ostatně jako většina významů, jimiž byla naplněna stavba poznání světa a vesmíru našimi dávnými předky. Ve vědomí dnešního člověka nezůstal z této stavby kámen na kameni. Zásluhu na tom má křesťanství, jeho bohoslužebné misie za nastolení nové civilizace na troskách kultury, vědění a moudrosti našich pohanských předků.
Civilizace pochází od latinského slova „Civis“ – občan. V řádu Římského impéria se rozumí občan nadnárodního státu, jinými slovy světoobčan. Je-li světoobčan vyjádřením příslušníka světové obce, váže se k ní nutně paralela světové vlády. Byla to a dosud je právě katolická církev, kdo po dobu své existence usiluje o světové panství, kdo uvádí do historie ideu římského impéria jako záštity civilizace. A nikoho nenechává na pochybách, že se jedná o civilizaci křesťanskou. Civilizace, civilizační proces, civilizovaná společnost, to jsou pojmy, jimiž se uvádí křesťanství coby zušlechťující a státotvorná síla. Dnešní pojetí historie se nezdráhá tvrdit, že civilizovaný svět existuje teprve od doby, kdy lidstvo zakusilo osvětu christianizace. S tím je nutné souhlasit. Je-li civilizace jméno pro světovládu vyvolených a podrobení veškeré populace jejich parazitické moci, potom máme co do činění s érou nejhlubšího úpadku lidské svobody a otroctví.
Naše pohanská minulost
Obraťme ale pohled do starověku, do dob necivilizovaných, předkřesťanských. O naší minulosti před nástupem křesťanství máme bohužel mizivé informace. Christianizace našich předků byla prováděna se zkázonosnou důsledností. Genocidou starověrců, totálním zničením pohanských zdrojů vědění a víry, vymazáním lidské paměti zásahem do vlastního jazyka slovanských národů – vzpomeňme Cyrila a Metoděje, jejich dílo, jímž se vykořenilo vědomí příslušnosti k vlastní kultuře a duchovním tradicím předků změnou slov, písma i odkazů na slavnou minulost slovanskou – a následným přepsáním historie podle lží křesťanských kněží a věrozvěstů. Současná západní civilizace je dědictvím toho všeho, a to jak podle obsahu, tak podle jména.
Ze skutečných dějin starověku našich národů zůstal pouze vliv helénství, jeho filosofických kořenů spadajících do počátků historické éry racionality zatížené bezbřehým idealismem a stoickým asketismem. Především však genese postupného odcizení člověka rodovým a duchovním kořenům a jeho podrobení státnímu útvaru moci, jehož cílem je podmanění duchovní i fyzické. V tomto směru uchovala katolická církev – strážkyně veškeré vzdělanosti – ve svých knihovnách dostatek písemností. Vše ostatní podrobila křestu ohněm a pokryla popelem.
Ale zpět k pohledu do dob, kdy ještě lidem vládla pravda, právo na sebeurčení a vlastní svědomí. Podle staroruské ingliistické církve slovo „víra“ odkazuje na vyšší nebeské dimenze světa PRAVI, odkud pocházejí naši bohové-praotcové a světlo poznání vyjádřené slovem RA. Víra tedy znamená „vědění o RA“. Slovanské Védy z tohoto zdroje učí, že se nacházíme ve čtyřrozměrném světě JAVI. Nad ním se daleko do vesmíru rozkládají vyšší světy PRAVI – sedmero nebes, z nichž poslední, sedmé nebe, je cílem zlaté duchovní cesty lidské duše k věčné dokonalosti a blaženosti (odtud přísloví „být v sedmém nebi“). Znakem védské tradice a vlády v rodových državách našich předků byla proto moudrost a činy opírající se o nejvyšší formu svědomí, jinými slovy o védské vědění. Organizace našich rodů byla v pozdější době řízena kopným právem.
Princip kopného práva
Praslovanské rody si vystačily s radou starších (stařešinů) a zvykovým právem. V pozdějších dobách však docházelo k míšení rodů a koncentraci většího počtu populace na společném území (državě). To si vynutilo zavedení zastupitelského systému správy a rozhodování o budoucnosti držav. Kopné právo je odvozeno od slova „kopa“, což znamená shromáždění zástupců společenství občin sdílejících společný úděl existenční i duchovní. Dodnes se zachovaly výrazy jako „veselá kopa“, nebo „povedená kopa“, které vyjadřují určité rozpoložení kopného sněmu jako celku. Zde je dobře patrné spojení individua a celku, k němuž pojem kopa odkazuje. Kopné právo vyjadřuje závaznost jednotného projevu vůle shromáždění (kopy) zástupců kmenových společenství (občin), k němuž tito vážení muži dospěli jednomyslným konsenzem.
To nemá nic společného se současnou demokracií. Poslanecké privilegium neměli všichni příslušníci rodu, nýbrž pouze všemi vážení a spořádaní muži ze společenství. Za spořádaného byl považován zdatný a tradice dodržující hospodář, který měl na paměti blaho celého rodu i vlastní rodiny a patřil mezi starousedlíky. Ženy volební právo neměly. A nešlo o žádnou diskriminaci. Podle morálních zásad tehdejších rodů vstupovala žena do manželství čistá a neposkvrněná. Naši předkové věřili, že v takovém případě jí muž podle zákona telegonie vtiskne svůj obraz krve a ducha. Vznikne tak vyšší jednota názoru a smýšlení – dva hlasy se tak přirozeně spojí v jeden, přičemž odpovědným mluvčím je muž-otec coby záštita a ochránce rodiny.
Jak se postupně jednotlivé rody spojovaly do větších celků a městských států, vznikaly vyšší zemské sněmy, kam místní kopná shromáždění delegovala své zástupce. Z řad delegátů nejvyššího sněmu pak vzešel kníže coby suverénní vládce nad všemi sjednocenými rody. Kopné právo tak přirozeně zajišťovalo delegování pravomocí na ty nejlepší a nejschopnější zástupce lidu, kteří neměli skrytých vad a postranních úmyslů.
Zastupitelský systém současnosti
Je možné kopné právo aplikovat i na současnou společnost? Přirozeně, že ano. To je také důvod, proč se o kopném právu nikde nedočteme. V zájmu současných vládců je udržet parazitický a elitářský systém demokratických států a jejich občany manipulovat, aby požadovali ještě více jalové demokracie, ještě více rovnosti, ještě více direktivních zákonů, v důsledku pak více bezpráví a poroby z rukou sluhů režimu nastrčených na stranických kandidátkách. Dnes zde sice nemáme rodovou společenskou strukturu. Kopné právo však lze aplikovat na stavovská společenství. V nich je možné organizovat systém stavovských komor a sněmů, kde volební právo přísluší všem řádným členům stavu, kteří odpovědně a poctivě vykonávají své řemeslo. Vrcholným a zákonodárným sněmem potom může být senát, kam delegují a odkud také odvolávají své zástupce stavovské sněmy na základě kolektivní vůle příslušníků společenských stavů.
Žádný spravedlivý zastupitelský systém se samozřejmě neobejde bez opory v morálně duchovní sféře společnosti. Za duchovní a morální stav společnosti nesou odpovědnost stavy duchovních. Rozumí se kněží disponující nejvyšší mírou vědění a poznání. Zde nemám rozhodně na mysli duchovní z řad křesťanstva. Důstojné stavy občanstva nepotřebují ke svému životu ani k duchovní orientaci pastýře prosící o smilování Boží a lásku Krista spasitele. Spasit je má od čeho, nebo před čím? Před tímto světem? Před nimi samotnými? Lidé nepotřebují prosit o odpuštění a v pokoře klečet před tváří Boha všemohoucího, pokud je jejich život spravedlivý. Jediné pravé duchovní světlo je světlo poznání, světlo pravdy, světlo svébytnosti a světlo čistého Svědomí. Křesťanství, jak známo, přinášelo v těchto otázkách převážně lži, temnotu a čirou nevědomost. Výsledkem je žalostný morální stav společnosti, který plně odpovídá způsobu, jakým křesťanští kněží působili na vědomí lidí, aby je odvedli od pravých bohů a védské duchovnosti pěstující v lidech smysl pro ušlechtilost, čest a svědomitý život.
https://vk.com/@radim.lhotak-multikulturalismus-etno-nacionalismus-a-otzky-kulturn-identi