Hrdinství vs. Zbabělost. (úryvek z cyklu “České století”, díl “Den po Mnichovu”)

Rozhovor, který se pravděpodobně nestal, ale který naprosto omračujícím způsobem a špičkovými hereckými výkony (Daniel Landa je výborný) vystihuje celou podstatu, o co vše se během Mnichovské krize 1938 hrálo a o co vše jsme jako národ v následcích přišli.

Wehrmacht z roku 1938 nebyl ani zdaleka takový jako při tažení do Polska v září 1939 (které pro Němce nebylo žádnou procházkou sadem a přišli zde o 18 000 mrtvých) či během blitzkriegu v Západní Evropě z jara 1940. Naše armáda stihla plně mobilizovat, motivace byla vysoká a národ odhodlán – ani Slováky v tuto chvíli nenapadalo, že by se odtrhli, hrozba Maďarska byla velká. Být tehdy na Hradě starý pán prezident Masaryk, volba by byla evidentní, protože TGM byl jestřáb a rozuměl si s vojáky podobného ražení (viz. válečná tažení v pohraničí 1918, válka s Maďary o Slovensko 1918-1919, či válka s Poláky o Těšínsko 1919). Armádu jsme měli vynikající – byť s horším letectvem (jak příznačné, že i ty naše “zastaralé dvojplošníky” byly ve své třídě světovou špičkou), velitele zkušené a taktické postupy moderní.

Bohužel (a podle jiných výkladů “bohudík”) v čele státu stál tehdy ale diplomat s duší úředníka – vycházející čistě z uvažování založeného na smlouvách, konferencích, mezinárodních dohodách, zasedáních, jednáních a komisích. Ne, že by se tímto svět také neřídil, ale existují situace, kdy se nesmí vše posuzovat jen čistě logicky (vyplatí x nevyplatí), ale i na základě emocí a lidského odhodlání. Příkladů kdy se mnohem slabší obránce odhodlaně postavil silnějšímu agresorovi, nabízí dějiny i současnost nepřeberné množství. V mnoha případech byl odpor natolik účinný, že si i drtivě silnější útočník vylámal zuby a napříště svých záměrů zanechal. I ti, kteří byli ve své obraně neúspěšní, nesli s sebou dál memento svých hrdinů a tím si dodávali odvahy v budoucnosti.

My jsme však rozhodnutím dr. Edvarda Beneše zvolili druhou variantu – ohnutí hřbetu a podrobení se. Nestačilo to, Němci nám nakonec sebrali celou zem a než válka skončila, přišlo u nás o život 375 000 osob. Byla povražděna naše národní elita – akademici, spisovatelé, vědci, důstojníci, vlastenci, inteligence… Zbyla jen masa obyvatelstva, kterou okupace naučila, jak moc nevystrkovat hlavy a zvyknout si. Nedostatek mravní síly a odhodlanosti nás pak dovedl i k únoru 1948 a 40ti letům komunistické totality, z níž se naše národní mentalita nevzpamatovala dodnes. Mohli jsme být silným národem, který by třebas i v porážce zůstal nezlomen (ani naši husité ani legionáři neměli zrovna vyrovnané podmínky proti drtivé přesile a přesto svým odhodláním vítězili), místo toho jsme vše, co se tu za 20 let první republiky vybudovalo, bez jakékoliv obrany odevzdali nepříteli a “zahodili”. Na svou omluvu jsme si vytvořili oblíbený koncept “zradili nás spojenci” a “o nás bez nás”, ale to je jen část pravdy. Konečné rozhodnutí bylo opět na nás a to byl rozhodující moment. Naučili jsme se zodpovědnost přehazovat na druhé a nevidět své chyby na nás samých – a úspěšně v tom pokračujeme. Když Finové odmítli sovětské ultimátum na podzim 1939 a v hrdinné epopeji se bránili mnohonásobné přesile, získali respekt celého světa. Když Řekové vzdor očekáváním odmítli italské ultimátum a zahnali Mussoliniho až do Albánie, překvapili i sami sebe, zatímco když stejně odhodlaně bojovali proti nacistům, ohromený Hitler nechal všechny řecké zajatce propustit a odejít do svých domovů. Jediná pomocná ruka je vždycky ta, která je naše vlastní a ve všem bychom měli spoléhat v prvé řadě sami na sebe. Pak by nebylo Mnichova. Možná by nebylo ani druhé světové války. Velmi pravděpodobně by nebylo ani holocaustu. Ze Švýcarska střední Evropy, kde se vyrábělo špičkové zboží vlastní provenience bychom se nestali pouhou montovnou zahraničních výrobků ze které každoročně odteče přes 300 miliard Kč na dividendách. Nevolili bychom stejnou “reprezentaci” jakou máme tu čest mít v politice poslední roky. Tolik věcí – a všechny způsobené jediným podpisem papíru jednoho muže, který věren moudru že “Kdo se jednou podělá, zůstane podělán napořád.” nakonec dalším podpisem o deset let později umožnil i nástup komunistické totality.