Dřív se chodilo v neděli do kostela a po kostele pánové do hospody! Ženské sice spěchaly domů vařit nedělní oběd, ale také stačily ještě poklábosit! No a dnes…??? Čo bolo, to bolo, dnes jsou hlavně „peníze na prvním místě“!

My to asi ještě přežijeme, ale přesto závidím Italům a jiným středomořským státům, kde to ještě stále funguje – siesta a rodina! Ale také to záleží na každém z nás! A některým mladým vůbec nic nezávidím!

Ztratili jsme se … ?!

Nastoupila jsem do tramvaje a posadila se proti staré paní. Někdo se chtěl něco zeptat řidiče, ale ten je uzavřený ve své kukani. Vzpomněla jsem si, jak dříve v tramvaji sedával průvodčí. Mohlo se ho ptát na cestu, přestupy a vůbec jenom s ním mluvit. Stará paní mi něco říkala. Chtělo se jí povídat. Všimli jste si, jak staří lidé navazují hovor? Většinou ale nemají s kým.

Mladá maminka vezla v kočárku holčičku. Holčička na maminku mluvila, ale marně, ta ji neslyšela …. Ve sluchátkách, jak je teď u mladých lidí zvykem, jí duněla muzika a ještě civěla do mobilu a psala SMS !!!

U lékaře jsem seděla blízko, naproti němu, ale on neměl čas se na mě ani podívat. Sledoval o mně všechno v počítači. Proč by se mě měl vyptávat, jak mi je, když mu všechno o mých neduzích řekne počítač, že jo? !!!

Z našeho domu vyšel pán. Asi tu bydlí, napadlo mě, ale neznám ho, jako neznám další obyvatele domu. A zase jsem si vzpomněla, jak navečer před naším domem sedávala správcová paní Nováková. Zastavovala jsem se u ní na kus řeči. Pro mě to býval tenkrát pocit bezpečí domova.

Dnes nikde v ulicích nenajdete společenství lidí jen tak si povídajících, možná pár důchodců jen tak někde za barákem. Za rohem měla obchod s potravinami paní Jirásková. Než jsme nakoupili, ptala se nás, co děti, co zdraví, a my jsme věděli, že nás ráda vidí a patří do našich životů.

V samoobsluhách nenajdeme většinou nikoho, kdo by nám poradil. U pokladny zmatkujeme s nákupním vozíkem, se zbožím na pásu a se zadáváním pinu u nákupu nad 500,- Kč, ale to je v dnešní době jen když je co slavit. Těžko s námi může unavená pokladní promluvit, nemá čas se na nás někdy ani podívat, jelikož musí prohledat otevíratelné obaly, jestli si zákazníci nepřibalili něco bokem navíc.

Doma jsem volala poruchy, telefon zlobil, tady v Těšíně nám pořád do roumingového signálu skáče polský operátor a pořád´ nás vítá v Polsku. Po nekonečně dlouhé době se ozval hlas jako ze záhrobí: „Co pro vás můžu udělat?“ Na tuhle otázku už jsem alergická. Slyším ji při každém volání do všech institucí.

„Zmáčkněte jedničku, když…“ radil hlas. „Zmáčkněte dvojku, když… Zmáčkněte křížek, když…“ „Když co“, v té rychlosti jsem nezaznamenala. Zkusila jsem mačkat dle pokynu, abych se nakonec dozvěděla, že protože nebylo nic stisknuto, spojení je přerušeno.

Co mám zmáčknout, aby lidi k sobě zase našli cestu?!“ křičela jsem do hluchého telefonu.

Vzpomínáte si, jak jsme v dětství sedávali s rodiči po večeři u stolu a povídali? Dnes sedí rodiče u televize, děti většinou taky, nebo spíš u „sebe“ u počítače. Ztratili jsme se a jestli se nenajdeme, bude nám jednou všem těžko a smutno.

Ahoj všichni co jsme se neztratili … 🙂