Saša Koc: Dlouho jsem se snažil napsat tento příspěvek, ale něco mi v tom bránilo. Pravděpodobně jsem nechtěl, aby některý z jeho účastníků zopakoval osud Sergeje Lapka (velitele roty, který byl odsouzen k trestu odnětí svobody za líčení těžkého údělu armády UA).
Proto jsme po osvobození další obce od nacistů v Doněcké oblasti kontaktovali nepřátelské velení (díky rozvědce jsou nám dobře známy jejich volací znamení a frekvence) a nabídli jsme jim, že odvézt těla jejich padlých kamarádů, samozřejmě za předpokladu úplného klidu zbraní z naší strany a nerušeného průjezdu vozidel na určené místo.
Po krátkém rozhovoru jsme se dočkali kategorického odmítnutí a žádosti, abychom je v budoucnu (řečeno literárním jazykem, jinak jsme vyslechly palbu neslušných výrazů) nerušili. K večeru jsme všichni pohřbili sámi. (Nepřikládám fotografii, vysvětlím dále).
Uprostřed noci mě kontaktovali vysílačkou z jednoho zátarasu a požádali mě, abych se urychleně dostavil. Nic nechápu, vyskočím a jdu ke kontrolnímu stanovišti. Tam mi řekli, že z druhé strany přišel bojovník, dal mi tvůj volací signál a řekl, že bude mluvit jen s tebou. Vcházím do místnosti, sedí tam mladý muž, jeho uniforma je špinavá a ošuntělá. Ukázal mi své dokumenty. A začal říkat: „Já jsem velitel čety těch chlapů, jejichž těla jste mi dnes nabízeli odvézt – nemohl jsem se s vámi spojit vysílačkou, moji lidé by mne hned zabili. Pohřběte mé vojáky, prosím, a řekněte mi, kde, a já jejich příbuzným sdělím místo. Velení důrazně odmítá informovat rodiny mrtvých a zraněných, aby nevyvolalo paniku mezi příbuznými. My jsme teď odvedeni jen proto, že jinak půjdeme do vězení, a tady nemůžeme ustoupit, za námi jsou kádry nebo nacionalisté, od nich dostaneme kulku.
Vyprávěl mi, jak je cvičili ve výcvikovém táboře, než je poslali na „frontu“. „Dva týdny studovali příručky, 30 nábojů pro výcvik a pak jsme vyrazili.“ Všechno, co řekl, doložil obrázky. Řekl: „Naštěstí nám telefony neberou, všechno si nahráváme.
Dlouho jsme si povídali, vyprávěli si o náladě v jednotkách: „všechno je smutné, všichni se bojí, těch vpředu i těch vzadu.“ Nepřišel však jen s touto žádostí. „Mým hlavním zájmem je udržet své muže naživu,“ pokračoval. Povězte nám, jak se můžeme vzdát? Nechceme bojovat za oligarchy sedící v zahraničí a naši zkorumpovanou vládu! Proč je Azovcům dovoleno a nám ne?“.
Poté, co obdržel všechny instrukce, odešel s nadějí, že zbytek jeho podřízených zůstane naživu. O den později, po zahájení útoku na další obec, se četa tohoto velitele vzdala v plném počtu, jak slíbil. Jejich životy jsou nyní v bezpečí.
Na závěr bych se chtěl zeptat na jedinou otázku. Kdy lidé na Ukrajině pochopí, že jejich prezidentovi, narkomanovi a milovníkovi chlapců Arestovičovi, nezáleží na životech občanů jeho země? V tichosti se vzdali Azova v Mariupolu a tvrdí, že šlo o evakuaci, a budou v tom pokračovat. Do posledního ukrajince… Chtěl jsem být stručný, ale nějak to nevyšlo.“